Nikdy mu nešel Twitter. V jeho životě jako by se nedělo nic, co by stálo za neustálé glosování. Občas se pokusil o vtip nebo sdílel vlastní blogpost, ale na víc jak jeden dva tvíty měsíčně to nebylo. Vůbec nechápal, jak někdo může sdílet text o sobě několikrát za den.
A pak dostal chřipku. Najednou byl den plný témat. Jeho starosti se smrskly na vratký žaludek a výkyvy tělesné teploty. A bylo o čem psát. Nabuzen horečnatou kreativitou dokonce rozesmál vlastní ženu sprostou básničkou. Stálé pozorování tělesného stavu a svých omezení byla přesně ta nálada, se kterou mohl glosovat život tak, aby mu i ostatní rozuměli. Horečka ustoupila. Nasdílel ještě něco o tom, že má v podpaží koláče i bez práce, ale pak už bylo ticho. Uzdravil se.
Twitter už nebyl nikdy jako dřív. Za každým vtipem, jadrným hodnocením večera, za politickým sarkasmem viděl marodění. Rozpoznával ten výjimečný stav, to soustředění se na své utrpení. Pacienti vytržení svým stavem z běžného života hodnotili a glosovali výkyvy své bolesti.