Marshall McLuhan říká: "nejdříve tvarujeme naše nástroje a naše nástroje pak tvarují nás". McLuhan netvdí, že nás nástroje dramaticky mění – pouze nás dotváří: nůž je jen prodlouženou, ostrou rukou. Nástroje "sociálních sítí" nás tvarují zajímavým způsobem. Facebook ani Twitter z nás neudělají nové a lepší lidstvo, které se bude držet za virtuální ruce a tančit po obvodu planety. Facebook jen zvýrazní to, co už dávno jsme.
Podstatou Facebooku je neustálý tok informací, jejichž většinu tvoří "status updates", tj. zprávy vašich facebookových přátel o tom, co právě dělají. Obsahy "status updates" se dají rozdělit mnoha způsoby. Jedním typem status updates je "enjoyment v přímém přenosu".
Tohle jsou skutečné příklady "enjoymentu v přímém přenosu" od mých facebookových přátel:
"…nakupuje"
Ve všech případech se jedná o "nefalšovaný" enjoyment. Proč si ten prožitek ale kazíme tím, že o něm píšeme zprávy? Proč si raději jenom skutečně neužíváme to, že právě pijeme víno nebo kakáme? Je očividné, že každá reflexe na enjoyment, potažmo každá zpráva o něm podaná, skutečný prožitek ničí. Sex, jako enjoyment par excellence, je toho důkazem. Jenom prostitutka nebo manželka z otřepaných vtipů může updatovat svůj status na Facebooku zpod funícího manžela/klienta místo toho, aby si prostě četla noviny.
Reportujeme prožitek proto, že se o něj chceme podělit s přáteli? To je očividný, myslím ale, že ne ten pravý důvod. Uvnitř našich hlav jsme všichni zpravodajové o našich prožitcích – používáme k tomu vnitřní hlas, který (až na vyjímečné chvíle) nejde vypnout.
Náš vnitřní hlas rozhodně nepodává zprávu našim přátelům a v případě enjoymentu se nezpovídá ani nám samotným, říká psychoanalýza obecně a Lacan zvlášť důrazně. Enjoyment (jouisssance) nemá co dělat s relaxací - k enjoymentu jsme bičováni tím, čemu Freud říká "ego-ideal". "Ego-ideal" je oko, které patří "Big Other", tomu neviditelnému, koho přesvědčujeme o tom, jací jsme pašáci a jak si život dokážeme užít – to všechno proto, abychom si za to od "Něj" vysloužili pochvalu.
Facebook, Twitter apod. nám umožňují (mimo jiné, praktické a užitečné využití) kazit si neuvěřitelně rychle a jednoduše všechny prožitky tím, jak se od nich distancujeme, když je nesmazatelně zapisujeme do digitální prázdnoty.