Někdo řekl, že když dáte dostatečný počet opic a psacích strojů do jedné místnosti na dostatečně dlouhou dobu, jedna z nich nebo všechny dohromady jednou napíšou Hamleta. (Je to podobně nepředstavitelné jako ten smrad, který by po tom dostatečném počtu opic v té místnosti zůstal).
Šimpanz nebo i zdatnější Makak by mě nahradil, když jsem dneska fotil děti, které sáňkovaly. Civěl jsem a mačkal spoušť, přibližným směrem. Pak se na počítači podívám na těch několik desítek fotek a ta pro mě (a jedině pro mě) nejzajímavější může být ta objektivně nehorší, nejvíc rozmáznutá…Ta fotka vyplave z těch ostatních a nebyla by vznikla, kdyby neměla ty další fotky, ze kterých mohla vyplavat.
Olympus se proti takovému barbarství vymezuje. Nebuďte turisti, říká nám a nabádá nás k tomu, abychom fotili střídmě a kvalitně, nezanesli si hard drive odpadem a zachycovali jen chvíle a vzpomínky, které nás pak vždycky chytí za srdce…Shakespeare vítězí nad opicemi a ti mistři, co mají Olympus, nad tupými turisty. Kvalita vítězí nad kvantitou.
Zdá se ale, že digitální svět funguje opačně – lze tu donekonečna mačkat spoušť, kopírovat, zmnožovat a předělávat. To, co je zajímavé, je podmíněno oceánem odpadu, ze kterého vyplouvá a se kterým splývá, ne jako absolutně, ale jako relativně zajímavé – jen pro toho, kdo má zájem se dívat.