Bylo to na nějakém hromadném vzdělávacím kurzu, kde jsem asi jako dvacetiletý brigádník zapojoval projektor a podával mikrofon. Potkali jsme se u chlebíčků. Fousatý prošedivělý padesátník menšího vzrůstu. Nějak jsme se dali do hovoru a mě překvapilo, že zralý muž má potřebu se svěřovat nějakému hejskovi.
„Víte, já jsem byl fotograf“ řekl. „Profesionální fotograf. Jenže pak přišly tyhle digitální nesmysly. Každej neumětel teď fotí. Já když to vidím, jaký mizerný fotky ti amatéři dělaj! Lidem je to jedno. A tak jsem skončil tady. Na kurzu. Pro účetní.“
A pak jsem ho před 5 lety potkal znovu. Akorát byl tentokrát s notebookem přes rameno v kostýmu výzkumníka. Stěžoval si, že internetové panely zničily výzkum, že kdekdo si přečte komentáře v diskuzi na internetu a už si myslí, že dělá poctivou kvalitu, že internetové panely nabízí tracking, že výzkumníci podnikatelé zkazili ceny, a že dnes se pustí do výzkumu bez pětileté juniorní praxe kdekdo a nemá cit pro vyvážený závěr.
Měl pravdu. Zaniklý svět velkých výzkumů netrpěl nižší kvalitou nebo neužitečností. Staré těžkopádné agentury dělaly výzkum vlastně dobře. Jenže od počátku stavěly na vysoké hradbě infrastruktury a know-how. S internetem se protrhla hráz digitálních výzkumníků a jejich výzkumy jsou stejné jako moje fotky z dovolené. Zoufale amatérské, ale stačí.