Světu kolem nás to sluší. Náš svět má vkus a styl. Je to aranžovaná podívaná ze znaků stylu a vkusu. A znaky jsou tu proto, aby ukazovaly, zjednodušovaly, vedly. Znak je nasměrovaný ukazovák. Vaše barevné ponožky, obnažené cihly nebo kotníky, tetování a účes jsou návodem pro ostatní, co si o Vás mají myslet. Z lidí na ulici a míst, kde trávíte čas, jsou cedule s příkazy. Zkuste v Holešovicích zajít do libovolné z nových kaváren a v každé ucítíte, jak Vás obklopuje sdělením, kde že to sedíte.
Znaky jsou imperativní.* Čím více něčí svobodná interpretace může být nežádoucí, tím více znakujeme. Platí to na dopravní křižovatce podobně jako v make-upu. Pubertální snaha pokrýt sebe sama co nejvíce příkazy vyústila již v několik subkultur napříč dvacátým stoletím. Raději se schováme za znaky, než abychom nechali někoho uvažovat o jalovosti naší podstaty.
Protiváhou znaku je smysl. Ovci, která jde za vůní sena, nepotřebujete usměrňovat ohradou. Světem plného ohrad z designu můžete kráčet za posláním. Pocit životního smyslu je totiž schopen Vás provést tam, kde je znaků a imperativů příliš. Firemní poslání Vás může úspěšně provést korporátní totalitou a podle přeživších dokonce i koncentračním táborem. Z lidských kuliček, které toužily perfektně zapadnout do ďůlku a žít si svůj život, se stali přesvědčení bojovníci za lepší služby v gastronomii, revolucionáři online bankovnictví nebo třeba zachránci tuleňů.
A ten, na kom to celé stojí? Kovaný softwarový architekt zůstane u rozpustné kávy. V práci si nasadí papuče a bude otevřeně mluvit o tom, jak se těší, až v pět vypadne domů. Na startupové disruptivní ambice a jiné nesmysly celkem kašle. Chce kolem sebe hlavně pohodu, trochu vřelého smrádečku a zapadnout. Zůstává kuličkou v ďůlku. Může si dovolit žít celkem nevzhledně a nesmyslně.
Graf: Výzkum Perfect Crowd mezi IT specialisty pro reklamní agenturu Hullabaloo
*Semiotici by nesouhlasili. Podle nich je znakem všechno a možnost nekomunikovat je vyloučena.