Jeden známý mi vyprávěl o tom, jak byl se svým synem na obědě v zahradní restauraci. Syn (5let) se šel vyčůrat k nedalekému stromu, ale ještě než se stačil úplně vyčůrat, tak kolem něj proletěl motýl a kluk šel se staženýma kalhotama za nádherným motýlem, pak motýl odletěl, ale kluk uviděl psa, který se válel v trávě, tak koukal fascinovaně na psa.
Termín serendepita vytvořil literát Horace Walpole, který se inspiroval pohádkou Tři princové ze Serendipu. Ti tři princové z pohádky se chovali trochu jako ten kluk, který se šel vyčůrat – jeli sice za princeznou, ale cestou potkali neuvěřitelné věci, které jim na princeznu dávaly zapomenout, např. mluvícího velblouda. Zkrátka "objevovali něco, co nehledali" a to je hrubá definice serendepity.
Na první pohled se zdá, že dneska můžeme s Googlem objevovat nečekané, ale na druhý pohled je pravdou opak. Zkuste dát do vyhledavače "princeznu" – mluvící velbloud na vás asi nevykoukne. Google taky nenajde cestu od motýla k psovi v trávě. Google tyhle neočekávané cesty zabíjí.
Google, Facebook a spol. projektují iluzi světa nečekaných spojení, ve skutečnosti ale vytvářejí svět dokonale očekávaných a přímočarých spojení. Partičky stejně přemýšlejících lidí se v tomhle světě drží za ruce ve svých ghettech a kráčí jen tam, kam dohlédne Google a přitom si můžou myslet, že jdou za skutečným dobrodružstvím, drží se za ruce se vším lidstvem a obepínají tak krásně zeměkouli (černí, bílí, žlutí…), jako jsme to za komoušů malovali vodovkama na čtvrtky.